Blbnem pořád
„Kdo nás trochu zná, ví, že jsme takoví. Jaroslav blbne pořád. Já taky. Každý jsme šašek sám o sobě. Když se sejdeme, tak se to jen umocní. Ještě štěstí, že máme jeviště, jinak by to s námi nebylo k vydržení."

Tak vidí Martin Zbrožek podstatu Divadla Vizita, v němž účinkuje s Jaroslavem Duškem. Až do letošního předávání Českých Ivů znali jejich jména pouze zasvěcení. Během nezapomenutelného večera však na sebe dokázali upozornit celý národ.

Potkali se už v polovině sedmdesátých let. Na Sázavě. „Naše chaty měly terasy přímo proti sobě. Tedy přes řeku," vzpomíná Martin. Bylo mu třináct, Jaroslavovi o dva roky víc, když se rozhodli, že do pospávající chatové osady vnesou trochu vzruchu. „Třeba jsme v létě popadli sáňky, Jarda se navlékl do maminčina kožichu a vyrazili jsme sáňkovat. Pak už každé naše setkání bylo malým představením. Blbli jsme pořád. Ted' už máme míň času. Tak si to alespoň vynahrazujeme na jevišti."

IMPROVIZACE

 Jednou ze základních vlastností, co s Jardou máme, je asi velká drzost. Ve chvíli, kdy vstupujeme na jeviště, ještě nevíme, co budeme hrát. Většinou trému nemám. Spíš mě přitahují ty vibrace, otazník nad tím, co bude. Je to úžasná neznámá. Někdy tam může býti jemná obava... ani nevím, jak to pojmenovat. Je to asi tak, jako se člověku střídají nálady: Některý den se člověk cítí strašně nabitý, má chuť to rozjet, jindy vítězí ten introvert v něm a říká si - co tam vlastně dneska budu dělat?
Někdy mě Jarda totálně odrovná. Ne těma fórama, ale svým nástupem. Neustále se vzájemně překvapujeme. Na tom je to představení vlastně do jisté míry postaveno. Jarda ale občas chytne takovou slinu a do něčeho najede s takovou energií, že jen lehnu a řvu smíchy.
Někdy si říkám, jestli v tu chvíli je to pro diváky ještě vůbec sledovatelný. Leckdy se zasmějeme jen tomu, proč právě proběhne jiskra v oku. V tu chvíli totiž pochopím, že něco zraje... Nám nejde o to, se vzájemně rozesmávat, ale musí to mít jiskru. Tou je právě moment překvapení. Často to bývají naprostý blbosti. Třeba hrajeme nějaký existence a teď se musíme navzájem oslovit. A najednou padne jméno, který evokuje něco, co jsme spolu zažili. Mozek musí jet na plný obrátky, protože představení musí mít nějakou klenbu. Jinak jdeme do všeho.
Jsem rád, že to můžu prožít. Někdy se to tak rozjede, že mám chvílemi pocit, že hrajeme už jen sami pro sebe. Pak mě překvapí, když lidi přijdou a řeknou, že to bylo dobrý. Z toho pochopím, že šli s náma, a zřejmě tedy i porozuměli. Musím přiznat, že se na jevišti občas cítím lip než v životě.
Improvizace sama o sobě není nic až tak výjimečného. Vždyť vlastně existuje všude kolem nás, je běžnou součástí různých cvičení. Jen asi málokdo, vlastně nevím o nikom..., kdo na ni vsadil jako na formu divadelního představení.

JAZZ

 Když poslouchám dobrý jazz od dobrých muzikantů, posouvá mě to skoro až do meditace, do nějaký moudrostí světa. Cítím, že to jsou výjimečný lidi ve výjimečný koncentraci. Člověk se nechá vést muzikantem, který překvapuje svou chytrostí a srdcem zároveň. Jazz je hodně o pocitech a zároveň v něm existuje spousta zákonitostí. Má to řád. Když ho nectí, je to anarchie. Není to ono, i kdyby ten hudebník byl sebetalentovanější. A zase, když se ctí jen řád a schází cit, nemá to ten drajv. Právě v tom je jazz úžasný, v té samozřejmosti, s jakou jsou v něm v rovnováze cit a hlava. A to je někdy rvačka. Rozumu s citem.
Cítím to jako velký úkol vlastně nás všech, dokázat dát do harmonie - cit a rozum anebo intuici a rozum - lidský elementy, které jsou vlastně v určitém protikladu. A proto si vážím jazzu jako absolutně moudré činnosti, ve které musejí být tyhle věci v rovnováze.

NÁVRATY

 K emigraci jsem se rozhodl v roce 1989. Nebylo to jednoduché. Opustit divadlo, kamarády.
Když jsme se zase hned po revoluci, v roce 1990, vrátili, byl jsem daleko citlivější na zdejší určitou omezenost, neochotu, apatii ke všemu. Najednou jsem si uvědomil, jak rychle jsme na tohle všechno venku zapomněli. To snad ale zažil asi každý, kdo vycestoval třeba jen na týden. Než jsme odešli do Německa, bydleli jsme v Braníku. Já jsem se na něj strašně těšil, i na ty jeho dlažební kostky. Že si na ně sednu a budu doma.
A pak najednou sedím na Kampě a sleduju servírku, s jakou neochotou mi nese kafe. Vidím, jak jsou všichni otrávení, neváží si své práce, krásného rána, sami sebe. Najednou jsem si uvědomil, že venku jsou ty hodnoty nějaké osvobozenější, že lidé mají víc důvodů se usmívat. A třeba i víc věřit v Boha.
Duchovno vidím v tom, že člověk ctí nějaký řád. S tím pak souvisí samozřejmá etika mezi lidmi, která pramení z normální duchovní estetiky. To tady zřejmě není. Cítím jakousi duchovní vyprahlost. Teď už se to mění, lidi se zase k duchovnímu životu navracejí. Nelituji ale, že jsem se vrátil. Ctím věci tak, jak jdou. Mám rád, když má všechno svůj smysl, mám rád věci, které ctí řád. Provokatér jsem jen ve chvíli, když vidím, že je něco jen tak, pro formu.

DIRIGOVÁNÍ

 „Hele, ty bys mohl bejt výbornej dirigent. Ale musíš se rozhodnout - buď housle, nebo dirigování. A tomu dát všechno," řekl mi kdysi můj profesor dirigování na konzervatoři. Dirigování mě hrozně bavilo. Je to úžasný, když můžeš přenést na lidi tvořivou inspiraci. Tehdy jsem si ale řekl: „Na dirigování mám čas, přece se teď nevykašlu na housle, který mám v ruce od tří let. Třeba pak přijde v životě moment, kdy už nebudu moct tolik hrát a budu mít chuť dirigovat." Odmítl jsem. Dnes učím na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsme sestavili komorní orchestr; který jsem najednou zase dirigoval. Musím říct, že mě to bavilo.

MÁM RÁD...

 Jsem muzikant, a proto mám rád nemluvení. Víc tajemství, víc fantazie. Muzika je introvertnější, v ní se můžeš skrýt jen za nástroj, za tóny. Když udělám jakýkoli pohyb, tak zase jen vyjadřuje tóny. Všechno slouží muzice, člověk je namířený jen na ni a svou duši. Slovo už je pro mě o něco konkrétnější. Ale miluji ten způsob, jakým děláme s Jardou divadlo, protože to slovo tam leckdy není pro svůj obsah, ale jako zvukomalba, jako hra anebo jako šachová partie, slovní hříčka. Mám rád i vyjadřování mimikou, pohybem, tancem. A miluju klauny. Mám rád vlastně všechny činnosti, které dělám, ať už je to představení, komponování muziky, žáci, které člověk někam vede. Nabíjí mě to. Asi i tím, že jsem Blíženec, obsáhnu najednou vždy několik věcí... To je sice přednost, ale zase mi to leckdy komplikuje život. Já sice můžu dělat jazz, klasiku, divadlo, písničky k filmu, ale každá z těch věcí potřebuje svou péči, svůj čas. A v té formě, v jaké bych chtěl, se to všechno stihnout nedá. A teď si vyber. Co opustit? Někdo říká - tak to spoj. Třeba vážnou hudbu s klaunským vystoupením. Ale to je pro mě strašně těžké, protože všechny tyhle škatulky mám rád v čisté formě. Neinklinuji k tomu, dělat si srandu z vážné hudby. Ne, já mám rád tuhle škatulku, mám chuť provést v čisté podobě něco z vážné hudby. Taky mám chuť udělat klaunské číslo, ale zase bez toho, že bych k tomu nějak využíval klasiku.

* * *

Všechno chce odvahu. Emigrace i návrat z ní. Odvahu chce i zůstat tady a neemigrovat. Odvahu rozhodnout se pro cokoli, protože se tím zároveň musí i něco opustit. Odvaha je důležitá, aby se člověk pouštěl do pohybu. Jakmile začne ulpívat na místě, je to průšvih. Přichází tím o jízdu životem.



JARMILA JELÍNKOVÁ
FOTO: GUNTER BARTOŠ
BLBNEM pořád
 (Mladý svět, č. 29/2001, s. 52-53)


zpět ke článkům z tisku