Děduškova záducha
Pan Dušek z Velhartic byl oduševnělý starý
pán. Se svou družkou Liduškou si klidně užívali důchodu v pastoušce v Dušní ulici, pořídili si
papouška a věnovali se duševní gymnastice. Vzdušné zámky ale nestavěli a jabka s duškama taky
nesčítali. Jednou takhle na podzim kolem Dušiček se ozval děduškův starý neduh - dušnost.
Nejdřív podezříval ucpaný sopoušek, ale kominík se dušoval, že je sopouch v pořádku.
"Dušek - hajdy do podušek!" nařídila proto bábuška Liduška. Dědušek poslechl a šup pod duchnu.
Zabalil se neprodušně, vykusoval dušinu z citronu, naléval se horkým čajem z mateřídoušky a už
po několika doušcích péřová poduška düchtivě nasála pot Duška. Děduškovi bylo ovšem stále hůře!
Když už to vypadalo, že ho neduh zardousí, nelenila bábuška a zavolala doktora.
Doktor Dušan Gajdušek už byl prduch, vlastně takový prdušek. Byl to starý, dýchavičný a stále
jakoby mírně podroušený prďola, ale z duše dobrák. Prohlédl dědouška Duška, proklepal,
prosvítil, a zjistil, že trpí na zánět průdušek. Předepsal mu užívání a slíbil, že se ještě
přijde podívat. Dušek si oddechl, že to není záducha, podepsal doktorovi šek a s bábuškou se
pustil do boje se zákeřnou dušností.
Když se děduškův dech ovšem po dalším týdnu nelepšil, rozhodl se
prduch Gajdušek, že pacienta odušle do nemocnice v Duchcově.
V nemocnici se děduška ujal mladý lapidušek a po nezbytné duchové zkoušce ho uložil do lůžka.
Aby dědušek neodušel do věčných lovišť, bojovali lékaři jak o duši.
Napojili ho na dýchací přístroj, do nosních zdířek mu zavedli kyslíkem bohatý vzdušek a navodili mu umělý spánek.
Zdálo se mu, že se udusil a že ho lapiduši Gejza Dušík a Mirek Dušín nesou v hrubém pytli
do márnice, nohama napřed.
"Už nikdy nespatřím duhu! Ani malinkou dušku!", bědoval.
"Už nikdy si na bábušku neotevřu dršku!", oddušil.
"Ó, Dušku, z pytle ven!", zoufale volal.
Náhle se viděl v rakvi, kolem dokola všichni synové a dcerdušky v černém, i ta nejmladší,
letuška Linduška. Dokonce přišli všichni souduzi a soudušky v čele s doktorem Chocholduškem!
Truchlilo divadlo Beruška, truchlil i kritik Dorůška, truchlil celý klub Fakluška. Všude spousta
květin, pláče, vzlyků a dušených výkřiků, hrála duchovka, kterou vždy tělem i duškem miloval...
Ano, byla to zádušní mše. Jeho milovaná bábuška Liduška štkala tak usedavě, že se samým žalem
zadusila. Jen si to představte! Zadusila se při zádušní mši!
Když se dědušek probudil, byl z duše rád, že to byl jen sen. Jeho neduh se pomaloučku měnil v pouhý nedušek a brzy byla dušnost
ta tam. Cítil se fyzicky i duševně mnohem lépe,
a když si pochutnal na dušeném kolouškovi, zotavování pokračovalo. Do týdne již byl zpátky u
bábušky v pastoušce a mohl s ní opět užívat života plnými doušky. Jestli však Duškovi žijí
šťastně
a spokojeně dodnes, nemám nejmenší dušení.
